Návrat

Jsem doma!
Takže! Na nádraží jsme se sešli s celou třídou (nutno podotknout, že mě překvapilo, že jedou komplet), paní učitelka se se mnou seznámila a jelo se. Ve vlaku jsme si s Věrkou povídaly o učení, školách, systému školství u nás a tak a cesta nám rychle utíkala. Do chaty Na Papírně jsme šlapali cca 2km pěšky od vlaku, ale naštěstí bez bagáže (hned na nádraží mě zradil můj kufr-urvalo se mu držátko) a z kopce. Vcelku milá chatička jen s tím problémem, že společenská místnost, bez které nemůžeme téměř fungovat měla asi tak 12m2. S počtem 27 dětí vcelku problém, ale následně nám nabídli i jídelnu (která sloužila jako hospoda celý den, ale naštěstí tam skoro nikdo nechodil). Poté, co nám milá servírka oznámila, že nutně musí mít přístup k telefonu, takže nemůžeme stát v kroužku v jídelně, nám došel humor. Počasí nám značně nepřálo, takže pobyt venku byl skoro nemožný, a když, tak jen na malé časové úseky, kdy náhodou nepršelo.
Těch 27 gymnazistů bylo ještě opravdu dětmi. Sice už na gymplu, ale do studentů gymlu měli daleko. Byli hluční, rozívení, drzí, znudění a hlavně plni očekávání, kdy už je zase "propustíme". Škola je evidentně nepřipravila na to, že jedou za "prací" a ne na výlet. To se ukázalo i v závěrečném dotazníku, který nám vyplňovali, a kde spousta z nich psala, jak čekali, že pojedou na výlet a jen si občas zahrají nějakou hru. Pak pro ně asi musel skutečně být šok, když jsme pro ně měly program od půl desáté ráno cca do devíti večer (samozřejmě s pauzami). V náš neprospěch mluvil i fakt, že na seznamovací kurz jela třída, z níž cca 10 žáků spolu chodilo do třídy na základce a se zbytkem se v podstatě vídali od října na přípravných kurzech.
Dobrý pocit mám snad jen z toho, že se skutečně stmelili jako kolektiv (kryli se vzájemně v neplechách a fungovali všichni společně-slabší pohromadě se silnějšími...). Práce to byla opravdu náročná, hlavně proto, že vinou počasí a nedostatku místa jsme musely na poslední chvíli neustále měnit program. A pro mě jako nováčka bylo dost drsné koukat na ty protažené obličeje a slyšet, jak se nudí (ač se mnohdy evidentně nenudili, ale přece se neshodí před novou třídou, že je baví tak dětinské hry). Brala jsem si to osobně a přišlo mi to jako nevděk z jejich strany. Chápu sice, že každého nebaví všechno (a kort v tomhle věku), ale když je to baví, měli by mít odvahu říct svůj názor.
Když byli na půlky (bohužel to jinak občas nebylo možné), byli v pohodě. Neměli takovou potřebu se předvádět a dali se ukočírovat. To se mi s nimi pracovalo opravdu dobře.
Paní učitelka projevila zájem o to, abychom jednou za čas přišly za nimi do školy a tak nějak to zase oživily a třeba zhodnotily, jak se posunuli dál. Tak ještě uvidíme, jak se na to bude tvářit vedení, ale myslím, že by to bylo moc zajímavé, chtěla bych vědět, jak se budou tyhle pubertální děti dál vyvíjet.
Každopádně velmi cenná zkušenost :)