Rozhodnutí

A je rozhodnuto. Včera ráno jsem byla na schůzce s paní docentkou. Jak už jsem psala, trénovala jsem poctivě několik dní před tou návštěvou a dokonce i včera. Věděla jsem totiž, že v půl 10. ráno budu ještě ne příliš probraná a budu tak o půl cihly níž. Proto jsem vstávala v 6 (moc jsem toho v noci nenaspala), v klidu se nasnídala, vypravila a Martínek mě ještě odvezl do hudebky, kde jsem se rozezpívala. Až potom jsme vyrazili směr Plzeň.
Měla jsem docela nervy. Dorazili jsme o čtvrt hodiny dřív a paní docentku potkali už venku při parkování, takže jsme šly rovnou na věc. Ptala se, jestli chci nějaký cvičeníčka nebo jí zazpívam rovnou písničky. Naštěstí jsem se prozřetelně chtěla rozezpívat. V průběhu celé HODINY (!!!), kterou jsem tam strávila se mě ptala na to, jak a kde jsem kdy kde zpívala, co bych chtěla zpívat, jestli na něco hraju atd. atd. Co mě naprosto nadchlo bylo to, jak mi dokázala vysvětlit, co po mně chce. Vždycky mi to trpělivě vysvětlovala tak dlouho, dokud jsem to opravdu nepochopila a neudělala. Bez jakékoliv nadsázky můžu říct, že se mi tak dobře nezpívalo dobré dva roky. Bylo to čisté, lehké, krásné. I kdyby z toho nic nemělo vzejít, ten pocit, jaký jsem měla z toho zpěvu, za to stál. Poslední dobou jsem zjišťovala, že když nejsem se svým výkonem spokojená, je to pro mě horší než nezpívat vůbec. Zkrátka v tomhle asi nejsem schopná unést nekvalitu. A tohle byla pecka.
No, ale ono z toho ještě navíc něco vzešlo. Bylo mi řečeno, že mám hlas a že je samozřejmé, že po takové pauze to není úplně super, ale že jsem tvárná, že reaguju a že ve mně je potenciál, takže mi bude dávat soukromý hodiny. Pokud ale budu chtít zkusit přijímačky na tu vš, musím pěkně dřít, protože je tam v přijímačkách klavír... a na ten já nehraju. No, takže mě příští týden seznámí s nějakou klavíristkou, která mi asi bude dávat hodiny klavíru. A budu muset doma dřít.
Takže pokud nebudete vědět, jak vaše milá Monička vypadá a kde je jí konec, neberte si to osobně. Protože krom toho, že studuju jednu školu, budu se dost intenzivně připravovat na další a ještě k tomu doučovat (abych taky měla nějaký korunky), ještě lektorskej tým. K tomu čas pro Martínka, pro naše, pro kamarády, odpočinek, domácnost...No, bude to prča.
Dala jsem se na vojnu, tak budu muset bojovat, protože to CHCI dělat.
PS: taky jsem se dozvěděla, že na konzervatoři teď budou končit jen 2 zpěvačky, z čehož navíc asi jedna půjde na AMU, takže mám i šancičku.....