Jsem zkrátka natvrdlá

Mám už dlouhá léta velmi dobrou kamarádku. Měly jsme samozřejmě i období, kdy jsme se bavily méně (nebo v jednom vyhroceném případě asi 2 měsíce vůbec ne), ale vesměs jsme si byly dost blízké. Po střední jsme odešly každá studovat jinam, a tak se situace malinko zkomplikovala. Přesto jsme však pomocí telefonu, internetu a víkendů u rodičů zůstávaly v těsném kontaktu. Máme hodně společného a vždycky jsme si měly co říct.

Teď je cca rok s novým přítelem a je asi docela spokojená. Je to milý kluk, alespoň co jsem mohla poznat. Je ale relativně z daleka, takže se nemohou vídat tak často, jak by asi chtěli.

Obě jsme v posledním ročníku a máme hodně práce, navíc nebýváme v našem společném bydlišti tak často, a tak není tolik příležitostí se vidět. Nicméně s touto kamarádkou jsem se viděla naposledy v říjnu, což mi přijde už trochu hodně...

Asi minulý měsíc jsme se měly sejít. Těšila jsem se, že si zajdeme na vínko, probereme živé, mrtvé a tak... Ale na poslední chvíli jsem se dozvěděla, že nepůjdeme samy, nýbrž v párech. Bylo to pro mě docela hořké zklamání, protože jsme si ani nepředaly vánoční dárky (a to byl únor). Nicméně jsem souhlasila, že přijdeme. Celý den jsem na to setkání myslela a říkala si, že budu určitě nevrlá (zastírání emocí není zrovna mou nejsilnější stránkou). Nakonec se vše ale vyřešilo samo, protože jsme byli pro mamku a cestou jsme dost vymrzli, tudíž jsme radši chtěli být doma.

Omluvila jsem se, ale bylo vidět, že je druhá strana poněkud rozladěná, což se později potvrdilo. Z velmi řídké komunikace se na pár týdnů stala nulová a až dnes jsem toto porušila.

Po běžném hovoru typu škola-fofr-doma jsem se zmínila o tom, že jsme se dlouho neviděly, načež mi bylo předhozeno, že jsem to "jaksi minule zrušila". Tak jsem zmínila, že ano, ale že tentokrát nám to snad už vyjde, a že se těším, jak si popovídáme. Reakce zněla ne zcela neočekávaně v tom smyslu, že to asi ne, protože nebudeme samy. Vidí se totiž s milým jen o víkendech a když za ní přijede, prostě ho nemůže nechat u rodičů samotného. Má nálada značně klesla, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a navrhnout alespoň krátké setkání u nás. Bez úspěchu.

Chápu, že je člověk zamilovaný, chápu, že spolu chtějí být, když mají možnost tak málo... Ale tak sakra bývaly jsme nejlepší kamarádky a teď jí nestojím ani za hodinu setkání, když jsme se viděly naposledy před pěti měsíci?!

Jsem zkrátka asi natvrdlá :(