Spása světa

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale je faktem, že jsem se od mala stavěla čelem proti bezpráví, bojovala za slabší a snažila se pomoct těm v nouzi. Když jsme si jako caparti před barákem stavěli bunkry, jedna skupinka rozbila té druhé její bunkr. Když jsem se to dozvěděla, šla jsem za ničiteli a vyčistila jim kožich, co si to vlastně dovolují ničit někomu slabšímu bunkr. atd.
Přinesla jsem si to s sebou úspěšně i do dospělosti. Doučuju kluka, který je po třetí ve druháku (prvák a 2x druhák na strojárně a teď první rok rovnou ve druháku na soukromý ekonomce). Je to sluníčko, strašně hodnej, milej, snaživej, chodí mi na hodiny připravenej, naučenej, aktivní a prostě zlatej. Jenže moje zlatíčko nechodí do školy. Už mu bylo 18, takže si omluvenky píše sám a už má asi 200 hodin zameškáno. Ono ho to prý nebaví, protože už dost věcí zná a nebaví ho to poslouchat pořád dokola, ačkoliv pochybuju, že jsou na strojárně předměty jako na ekonomce (vyjma jazyky a matiku). Na hodinách jsem se mu snažila promlouvat do duše, nějak ho motivovat a on všechno ví....ví, že sš potřebuje, ví, že tam musí chodit jinak ho prostě vylejou.... on všechno ví, on se mnou souhlasí, ale prostě tam nechodí.
Dnes jsem se odhodlala a napsala jeho tatínkovi mail, dost se bojím, aby si to tatínek nevzal tak, že ho učim, jak vychovávat vlastní dítě nebo tak něco. Snažila jsem se, aby to vyznělo tak, jak má. A to tak, že mi na tom klukovi prostě záleží a nechci, aby skončil někde pod mostem zfetovanej a bez budoucnosti.
Je to fakt citlivý téma a na místě rodičů bych ani pořádně nevěděla, co dělat. Je ale faktem, že podle mě ta rodina nefunguje. Dnes jsem měla asi pětiminutový rozhovor s maminkou, která mi volala ohledně peněz. Naťukla jsem ten problém a ona mi řekla, že jí prostě doma neberou, že ona je ta blbá máma, tak abych napsala mail tomu tatínkovi, že on stejně po příchodu z práce lehne k bedně a ať tedy taky má co dělat. Nevím, zda se z toho jen maminka chtěla vyvlíct a skutečně má takovej nezájem o vlastní děti nebo jestli už tak rezignovala a vzdává veškerou aktivitu. Každopádně moc pozitivně z toho "naše" rodina nevychází.
Jednou se mi dokonce Ondra zmínil, že ho doma už nebijou (výchovné facky a tak) a řekl to normálně smutně! Úplně mi v tu chvíli začla blikat kontrolka: On by chtěl, aby se o něj rodiče zajímali, a to klidně tímhle způsobem-aspoň nějak.
V mailu jsem tatínkovi navrhla, že má zkusit zapůsobit sám a pokud by to neklaplo, že ho můžu doporučit k nějakému psychologovi.
Bohužel mám ale pocit, že dnešní společnost se ještě stále na návštěvu u někoho takového kouká skrz prsty a když už se tam někdo odhodlá, stydí se za to. To je dle mého smutný fakt a moc nadějí tomu tedy nedávám.
No nic, poreferuji, jak to jde dál...
Jen tak pro info: škola mě drtí, práce mám až nad hlavu a nevím, jak to všechno stihnu :) Hezký víkend všem