Back

Hlásím svůj návrat z míst nulové civilizace.
Dojmů je tolik, že bych to nedokázala popsat ani za celou noc. Nejsilnější je ale asi bohužel ten, že už jsem nebyla doma. Místo, kam jsem jezdila od první třídy až do loňska má pro mě takový význam, že ani téměř stejná parta lidí nedokáže vykompenzovat to, že už nejsme TAM. Bohužel.
Vztahy mezi personálem nebyly až tak růžové, jako bývaly a jak bychom si všichni přáli. Děti byly vcelku fajn, ačkoliv 11 dětí z dětského domova asi prvních 7 dní celkem drsně zkoušelo, co všechno vydržíme (možná jste viděli v novinách nebo ve zprávách zmínku o tom, jak starší kluk na dětském táboře u řeky Střely brutálně napadl menšího, tak to jsme byli my). A organizační věci nám celkem hodně vázly.
Pozitiva ale byla taky. Hodně jsem se opět sblížila se svou dlouholetou kamarádkou, se kterou jsme měly trochu problémy, určité skupinky z personálu byly v pohodě a párkrát se dobře zapařilo, povedla se nám celotáborovka a počasí taky celkem vyšlo.
Letos už se mi tam opravdu nechtělo a říkala jsem si, že když už jsem to slíbila, pojedu a budu třeba příjemně překvapená. Nestalo se.
S kamarádkou jsme se shodly, že už několik let jezdíme v podstatě kvůli starým vzpomínkám a naději, že třeba zase bude dobře, ale mám pocit, že moje naděje už je tak malá, že jí nechci dát šanci.
Pouvažuju o tom, že bych jela příští rok někam jinam (pokud se mi bude ještě někam chtít, protože pro mě tábor=Mladotice), ale tam už asi opravdu končím.

Ps: alespoň pár foteček najdete tady, foťák se mi dostal do ruky až dva dny před odjezdem, tak jich moc není :(