Jak jsem už předeslala v předešlých příspěvcích, mé biologické hodiny ještě klidně odpočívají někde uvnitř mne. Myslím dokonce, že jsem to i vcelku odůvodňovala. Taky jsem se zmiňovala o tom, že ne všechny holky v mém věku (nebo možná už jsme staré na termín "holky"...) jsou na tom tak jako já. Spousta z nich touží po malém uzlíčku, který 9 měsíců budou hýčkat ve svém bříšku, povídat si s ním, přizpůsobovat vše jeho největšímu pohodlí, plánovat a všechno to krásné, co k těhotenství patří.
Jak jsem už psala, jedna má kamarádka se dočkala a už pár měsíců v sobě nosila budoucí život. Zpočátku to byly dokonce dva životy, jenže jeden skončil ještě než začal. Ale ještě tam byl jeden. Ten však bohužel ani ne týden před svatbou skončil svou cestu "předživotem". Alespoň na dálku posílám dotyčné hodně sil a naděje.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Tak to je docela síla. Je mi jí hrozně líto. Jen doufám, že nebyla těhotná moc dlouho. Přece jen, čím déle toho prcka v sobě člověk má, tím víc to pak bolí když se stane něco takového...
No, bylo to těsně kolem třetího měsíce, takže už docela dlouho. Ani nevím, jestli nakonec došlo k té svatbě, je to hrozný...
měla bys napsat nový článek...
tenhle depresivní je pořád navrchu :( je mi jí líto... klasický příklad, jak je život krutej - vždycky když jsi nejvíc šťastná, tak přijde něco, co Tě dokonale srazí až na dno... znám to... :(
Okomentovat